 |
| Osvoboditelé v Praze 1968 |
Rusko se rozhodlo udržet svoji pozici v Sýrii za každou cenu.
Syrský
režim socialistické strany Baas byl vždy spolehlivým vykonavatelem
teroristických a válečných akcí ve prospěch Moskvy. Jen největším úsilím
Izraelců bylo zabráněno vlastnictví jaderných zbraní a snahu Sýrie v
této oblasti brzdí jen občanská válka. Teď se na další válečné
dobrodružství do Sýrie vydali Rusové. Jejich tolik vychvalovaná údajně
silná armáda má ovšem za sebou značný neúspěch ve stále probíhající
ukrajinské kampani, jejich hybridní válka se proměnila v chaotickou
občanskou válku a Rusům se vyjma problematického uloupení Krymu
nepodařilo téměř nic. Možná stojí za to připomenout ruský vpád do
Afganistámu, nic nedokáže předvést ruskou armádu v pravém světle jako
tato pro Rusy tak nevydařená akce...
Sověti vtrhli do Afghánistánu 24. 12. 1979 a sovětští výsadkáři s jednotkami Specnaz se především zmocnily Salangského tunelu.
Dále obsadily klíčová letiště a vládní telekomunikační uzly v Kábulu.
Počátkem roku 1980 byla situace na afghánských sněhem zasypaných
silnicích pro sovětská vojska zoufalá (dorazilo 50.000 sovětských
vojáků), zejména mezi Kábulem a Termezem, a současně vyvrcholil odpor
proti sovětské armádě u průsmyku Salang v pohoří Hindukúš.
Poté, co
sovětské speciální komando ze Specnaz zavraždilo prezidenta Amína a jeho
syna, Kreml do funkce prezidenta dosadil svoji loutku, a KGB a GRU
vytvořily novou afghánskou tajnou službu Chad/Khad, kterou řídily. Do
afghánské armády nahnaly sovětské jednotky po rozbombardování vesnice
všechny místní přežilé mladé muže, stejně se chovali mudžáhedínové,
kteří muže nahnali do svých oddílů.
V roce 1985 Gorbačov ještě
vojenské vítězství v Afghánistánu podpořil a sovětský tisk nejprve
přinášel obrázky usměvavých sovětských vojáků, kteří v Afghánistánu
budují sirotčince.
K roku 1983 Kreml připustil pouze 6 mrtvých
vojáků, třebaže v té době měla sovětská 40. armáda již 6 262 mrtvých a 9
880 zraněných. Bombardováním horských vesnic i hustě zalidněných
oblastí Sověti začínali každou vojenskou akci – mrtvé Afghánce nikdo
nepočítal. Sovětské jednotky byly nedostatečně doplňovány 2x do roka
nelegálně branci z Turkestánského vojenského okruhu, kteří za sebou měli
pouze 6měsíční základní výcvik. Jednotky v Afghánistánu měly trvalý
podstav, branci se svému odvodu snažili zabránit vyplácením vysokých
úplatků, zejména z prominentních rodin.
Ve výcvikových střediscích
bylo brancům řečeno, že jdou do spřáteleného Afghánistánu bojovat proti
čínským a americkým žoldákům, po příjezdu do Afghánistánu však branci
brzo zjistili, že jsou sami nenáviděnými okupanty v nehostinném terénu.
Branci přišli bez bojové morálky, nebyli jakkoliv motivováni s
mudžáhedíny bojovat, strach před bojem zaháněli drogami.
Drogy
nakupovali za svoji výzbroj a munici, jiní se stali násilnickými lupiči,
a na kontrolních stanovištích olupovali a vraždili afghánské civilisty,
zejména kupce, kteří u sebe měli větší finanční částky.
Těžké
sovětské ztráty pramenily i z toho, že se občas nevhodně rozmístěné
sovětské jednotky postřílely navzájem, zejména v noci. Rádiová
komunikace v horách nefungovala, jednotky nemohly komunikovat se svými
veliteli, zatímco mudžáhedínové se i na velkou dálku dorozumívali
dokonalým signálním systémem splývajícím s okolím.
Sovětští velitelé
se spoléhali na letecký průzkum a informace zachycené z radiostanic,
taktický průzkum v terénu neexistoval, což bylo hlavní vojenskou
slabinou sovětských jednotek v Afghánistánu – jejich průzkum se
zaměřoval jen na silnice, takže se jejich vojáci překvapivě ztráceli, či
jednotky v průběhu mise nevycházely z údivu, a „úzkoprofilové“
vrtulníky byly sestřelovány jako kachny při honu (až do roku 1988, kdy
mudžáhedíni dostali od USA ručně odpalované protiletecké střely
Stingers, vládly ruské bitevní vrtulníky Mi-24 HIND zdejším nebesům).
Zato mudžáhedínové se v taktickém průzkumu vyžívali, a byli vždy dobře
informováni, využívali i pastevce s dětmi a karavany – Kreml nedokázal
zabránit průchodu karavan přes průsmyky z Pákistánu, naložené zbraněmi.
Tanky zde Kreml měl také, ale jejich použití v afghánském terénu bylo
nemožné, Afghánistán byl válkou jen pro lehkou pěchotu, jež se držela
obrněných vozidel. Sovětští pěšáci v horském terénu nesli výzbroj 16 kg
těžkou, se kterou minimálně pochodovali 3 km, a protože se Kreml
soustřeďovala na palebnou sílu, nikoliv na přesnost,táhli ještě kulomety
o váze 34 kg bez stojánku, granátomety AGS-17 o váze 30,4 kg, a zásobní
munici o váze 14,7 kg
Sovětské polní uniformy byly navrženy pro
Evropu, nikoliv pro Afghánistán. Sovětské vojenské boty byly tvrdé a
hlučné, naprosto nevhodné k pochodům horským terénem – vojáci si proto
nazouvali obyčejné tenisky.
Sovětské spacáky nebyly nepromokavé, a
navíc byly z bavlny, takže po prosáknutí v deštivém počasí v horách se
změnily v těžké koule. Proto žádanou trofejí sovětských vojáků byly
spacáky mudžáhedínů „made in the West“ – byly nepromokavé, teplé a
lehké. Problémem sovětských jednotek v Afghánistánu byl dále heroin,
opium, meningitida, malárie, žloutenka, tyfus, střevní průjem. Sovětské
jednotky běžně nevykopávaly polní latríny, a vojáci močili a káleli
všude kolem v hromadách odpadků, které vyprodukovali. Nejméně jedna
třetina mužů byla v každé jednotce vážně nemocná. Chovali se tak, i když
čekali v záloze na mudžahedíny, takže ti sovětskié vojáky cítili již na
dálku. Dokonce na svých pozicích i kouřili, přičemž ruský tabák byl
rovněž cítit na kilometry daleko. Příděly jídla dostávali v lesklých
plechovkách odrážejících slunce, na horách je nebylo kam zakopat,
pohazovali je kolem sebe, i na hlídkách. Vodka také působila, takže své
spory řešily ručními granáty. Postrádali základní polní disciplínu,
nebyli vycvičeni pro boj v horách.
Je nanejvýše pravděpodobné, že
další ruské dobrodružství v Sýrii bude mít velmi podobný průběh. I když
prezident Putin ve svém posledním projevu tvrdil že hospodářská situace
Ruska je jen "kritická" a nikoli fatální a volal po širokém spojenectví
proti terorismu brzy bude znát že na takovou akci Rusku dojdou
prostředky. Doufejme, že západní svět odmítne spojenectví s Ruskem, bude
dále přitvrzovat sankce a trvat na odchodu Rusů z Ukrajiny a hlavně
Krymu. Každý akt spojenectví s Ruskem by jen znamenal posílení
imperialistických ambic Ruska a udržení Asadova režimu.
Jindřich Čech,
sociální sítě