STRACH a společnost. Pomalu i dost rychle se vytrácí rozum ve svobodné zemi? Takhle se jako společnost necháme státem vydírat? Já říkám "Nedej se člověče zalepit strachem a šikanou!"

MARKÉTA ŠICHTAŘOVÁ

Dlouho to vypadalo, že základem společnosti je rodina

 (a leckdo se zastydlou pubertou by ještě dodal, že základem rodiny je zase velká pánev). Jenomže už to není pravda. Základem dnešní společnosti je totiž úředník.

Úředník všechno zná, všechno ví a o všem rozhoduje. A v budoucnu vás ještě bude vydírat a šikanovat.

Minulý týden vyšla zpráva, že na rodiče, kteří by snad nechtěli souhlasit s modelem inkluze handicapovaných dětí, si posvítí orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD).
Konkrétně: Pokud vám školské poradenské zařízení doporučí inkluzi, ale vy jako rodič odmítnete začlenění dítěte do „běžné“ školy, bude na vás poslán OSPOD. Důvod: Nejednáte v nejlepším zájmu dítěte.

Asi ještě nikdy nebylo v ČR tak černě na bílém řečeno, že o tom, co je nejlepším zájmem dítěte, nerozhoduje rodič, ale stát. Připomíná vám to Norsko a jeho neblaze proslulý Barnevernet? Bingo.

Proces zadupání tradiční rodiny do země je tím zdárně dokončen. Rodina už není nic. Teď je tu skandinávský model, kde dítě patří státu a biologičtí rodiče mají roli jen jakýchsi pěstounů. Láska se vytratila, pěstounství je jen technický servis při výrobě daňového poplatníka. Pro mě krystalické zlo. Najednou si někteří lidé myslí, že nejzákladnější lidská práva a vztahy lze úředně řídit jako dopravu. Nedotknutelné soukromí jedince zmizelo.

Ovšem povšimněme si, že stát v poslední době strká nos do věcí, do kterých mu nic není, čím dál víc. Během několika málo měsíců až let se „najednou“ objevily instituce a mechanismy, které mají moc ovlivňovat to, co dříve bylo považováno za nedotknutelné. Tak například:

Vzniklo u nás jakési „Ministerstvo pravdy“, které si osobuje právo určit, co je a co není pravda. Máme tu tedy najednou nové poselství státu: O tom, co je pravda, už nerozhoduje úsudek jedince, ale stát.

OSPODu byl zase dán nástroj k tomu, aby pod záminkou nejlepšího zájmu dítěte kdykoliv dítě předal státu, pokud jeho rodiče nebudou dost stádní. Máme tu tedy opět nové skryté poselství: Dítě se vlastně nenápadně stalo vlastnictvím státu, nikoliv rodiny.

Bylo zavedeno EET či kontrolní hlášení. Obojí nutí podnikatele dokazovat, jak přesně funguje jejich podnikání. Máme tu tedy ještě další nebývalé poselství: Byla vlastně zrušena presumpce neviny, na podnikatele se nyní automaticky hledí jako na provinilce, kteří se musí neustále bránit dokazováním své čistoty.

A tak bychom mohli pokračovat. V posledních letech se zkrátka v celé Evropě objevila celá řada dříve nevídaných úřadů s dříve nevídanými pravomocemi. Musíme si uvědomit, že všechny tyto struktury a úřady ještě nejedou naplno, ještě pořád v nich často fungují „hodné tety“ z minulosti, které to myslí dobře. Nicméně tyto struktury už existují – a kdykoliv mohou začít fungovat na 100 %. Český OSPOD se zatím nechová jako Barnevernet, ale legislativní nástroje k tomu už v podstatě má, jak to ostatně dokazuje poslední výhrůžka ohledně inkluze a nejlepšího zájmu dítěte. Takže v český Barnevernet se může změnit ze dne na den jako mávnutím kouzelného proutku. Jako když dostanete do ruky nůž, jen ho ještě neumíte či nechcete používat.

Upřímně mě děsí fakt, který si ještě zdaleka ne každý uvědomuje: Už znovu jsme se dostali do situace, kdy se bojíme mluvit – jako kdysi za totality. Minulý týden mi kamarádka poslala fotku z rodinné dovolené z Tater. Chtěla na ní jen tak z legrace ukázat, jak je po ránu rozcuchaná, zkrátka neškodné ženské tlachání. Jenže vzápětí se lekla, co to vlastně vyvedla. Na fotce totiž bylo vidět, že celá rodina spí s dětmi v jedné posteli. Jakmile si to kamarádka uvědomila, hned mi začala psát: „Hlavně to nikomu neříkej, aby na mě neposlali sociálku!“ A ve mně zděšeně hrklo: Copak je něco špatného na tom, když dítě spí u rodičů v posteli? Copak je to něco, o čem by se člověk měl bát mluvit? Není to snad ta nejnormálnější, nejpřirozenější, nejintuitivnější věc, kterou lidé dělali po tisíce let? Není to snad něco, co ještě nezkažené a psychicky zdravé přírodní kultury dělají stále? Není to snad něco, o čem osvícení dětští psychologové píší jako o ideálu kontaktního mateřství? Není to snad něco, o čem byl napsán mezinárodně uznávaný bestseller Koncept kontinua, který u nás patří už roky mezi jednu z nejprodávanějších knih? Změní se nyní tato kniha v samizdat? Budeme teď o kontaktním mateřství šeptat jako o nechutnosti? Takhle se jako společnost necháme státem vydírat?

Protože ano, slovo vydírat je namístě. Stát už vydírá. Už říká, že pokud jeho občané nebudou dělat to a to, co MY jako stát chceme (třeba souhlasit s politikou inkluze), odebereme vám VAŠE dítě. To je prvoplánová výhrůžka a vydírání. Není tohle snad mnohem podstatnější než zakázat kouření? Tak proč se dosud skoro žádný politik ještě neozval?

Přitom pikantní je, že stát, který si tak agresívně osobuje právo zasahovat do rodin a životů dětí, má sám tučnou porci másla na hlavě a moc dobře to ví. Konkrétně například Štrasburský soud zcela jasně řekl, že česká porodní péče není dobrá a nerespektuje dostatečně práva matek – tedy všichni vědí či alespoň by měli vědět, že české porodnictví je dle verdiktu mezinárodního tribunálu nedobré. Přesto by se klidně mohlo stát, že se nějaká matka bude v porodnici dožadovat svých mezinárodně uznávaných práv tak, jak je dle posledních poznatků vědy definuje WHO – a za to na ni bude poslán OSPOD, protože tím údajně dle úsudku českého státu nerespektuje zájem dítěte. Fikce? Ale kdeže. Legislativní nástroje k tomu už byly vytvořeny.

A to je to u nás ještě zlaté. Za hranicemi jsou v transformaci společnosti už mnohem dál. Od ledna nový generální tajemník OSN, portugalský socialista Antónni Guterres (v letech 1999 až 2005 předseda socialistické internacionály) přímo prohlásil na summitu Vision Europe: „Imigrace není problém, ale řešení!... Evropské národy nemají právo kontrolovat svoje hranice. Místo toho musí vpustit do země houfy těch nejchudobnějších lidí na světě... Není třeba brát v úvahu odmítavé postoje obyvatel evropských zemí...“ Transformace společnosti tedy už pokročila do stavu, kdy jsou bourány hranice.

Tedy pardon, ale toto je transformace společnosti do stáda kastrovaných volů. Volů, protože tam, kde není rodina, není dětí. A tam, kde není dětí, budou dnes bohaté národy vymírat.

A tenhle trend se sám nezastaví. Teď už jen zbývá obnovit výslechovou místnost v Bartolomějské ulici, a iluze bude dokonána do dokonalosti. Probůh, lidé, volby jsou za dveřmi - kašleme na výhrůžky o propadnutí hlasu, které nám servírují agentury pro průzkum veřejného mínění, a volme úplně jinak než dosud.

Kašleme na průzkumy, vzpomeňme na hlasování o BREXITu a Trumpovi! Volme prostě tak, jak cítíme...


Zdroj: Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora

Necháme se šikanovat přátelé? Zákon, předpisy a pokuty? Exekuce až do konce (suicidium)?

#Strach, Markéta Šichtařová, Za vaši a naši svobodu, Šikana, Úředník, Zákon, Tenkrát na Západě, Kritické myšlení

Dne 11. září 2001 se stal terorismus hlavním nepřítelem, protože moderní společnost se ukázala být křehká a zranitelná.

11. září  2001

Stačil jsem si přezout boty a právě když jsem doběhl k obrazovce, viděl jsem v přímém přenosu, jak do druhé věže naráží další letadlo a jak se obě chlouby města New York hroutí k zemi. 

V té chvíli již bylo jasné, že nešlo o nehodu, ale o strašlivý teroristický útok. Jak se později ukázalo, pouhých 19 mužů uneslo čtyři dopravní letadla a s nimi způsobili katastrofu, při níž zahynulo 2996 lidí, vesměs civilistů. 

Již dříve se svět otřásal hrůzou z násilných činů, například při olympiádě v Mnichově; terorismus však zůstával okrajovým jevem, s nímž, jak se zdálo, se dokáže moderní společnost vypořádat. Dne 11. září 2001 se stal terorismus hlavním nepřítelem, protože ona moderní společnost se ukázala být křehká a zranitelná. 

Válka, která tehdy začala, trvá dodnes a přes nasazení nejúčinnějších bojových prostředků terorismu neubývá. Stal se trvalou součástí našeho světa a udržet ho co nejdále od našich domovů bude vyžadovat trvalé úsilí, při kterém ale umírají lidé. Je to jistě nepříjemná skutečnost, máme-li se však před tímto nebezpečím ubránit, je nezbytné ji vzít na vědomí. 

Ano, jen když v sobě nalezneme odvahu podívat se tváří v tvář pravdě, můžeme správně jednat. Lidé mají přirozený sklon zakrývat věci, které se jim nehodí do vysněné představy o životě, a tak tomu bylo i s pravou povahou terorismu. Slýchali jsme výklady o tom, že jeho příčinou je chudoba, že jsou to důsledky evropského kolonialismu, a tak si za to vlastně můžeme sami, že to způsobili Američané svým zasahováním do záležitostí, po kterých jim nic není. 

Postupně se však ukázalo, že sice teroristé důvody, které pro vysvětlení jejich činnosti vymysleli západní analytici, rádi využívají pro své ospravedlnění zejména v rozhovorech s novináři, skutečné motivy jejich jednání jsou jiné. Teroristé nás nenávidí nikoli pro to, co jsme špatného spáchali, ale pro to, že jsme. 

Ten, komu vadí zlé skutky, hledá toho, kdo je způsobil, viníka, kterého chce potrestat nebo donutit k nápravě. Teroristé viníky nehledají, ale útočí na nevinné lidi. Právě na nich páchají nejzrůdnější zločiny, aby ostatním ukázali, že se nezastaví před ničím a před nikým. Když někoho zvláště zavrženíhodným způsobem zabíjejí, pořizují videozáznamy, které zveřejňují. 

V tom jim pomáhají zejména senzacechtivá media. Cílem těchto pachatelů je ovšem vyvolat hrůzu a ochromit nás strachem, abychom se jim podrobili, až udeří. Jejich konečným cílem je získat nad námi moc. Jsou to lidé posedlí mocí tak, jako byli všichni, kdo propadli totalitní ideologii. 

Komunisté svůj mocenský cíl zakrývali údajně vědeckou teorií společnosti, nacisté se opírali rovněž o domněle vědecké zdůvodnění ras a boje o přežití, o sociální darwinismus. Islamisté volají na pomoc náboženství, ale to je pro ně jen nástrojem touhy po absolutní moci. Jak je tedy máme porazit? Stejně jako nacisty a komunisty. 

Daniel Kroupa   rozhlas.cz

AMICUS: Kontrola vědomí a destruktivní náboženské kulty znaky závislosti

AMICUS: Kontrola vědomí a destruktivní náboženské kulty znaky závislosti:

Statue of Liberty

 "Vývoj je takový, že mocenské náboženské struktury islamistů a islamistických teroristů stále se pokouší stavět kulturní bariery (Taliban, muslimské terostické skupiny jako Al-Kajda.)
Tak vzniká náboženská závislost. Dost dobrý prostředek k ovládání lidí a to i těch, co mají pokrokové myšlení. Často ideologie deprivantů na vysokých náboženských postech stále umývá a přesměrovává mozky závislých.
Náboženská závislost, není posedlost. Je to jako závislost na drogách (chemická). Nejde tedy o projevy
duševní choroby (hysterie, poruchy osobnosti, jiné disociativní stavy) jen někdy jsou duševní choroby přítomny. Jsou ale nápadně vyvinuty a okolí je zpozoruje i v náboženské komunitě.
Tato závislost je spíše obranný psychologický mechanismus, co snižuje míru stresu, napětí a úzkost. Každá tato závislost je nástrojem deprivantů, kteří ty nebohé ovečky obratně ovládají.

Jaké jsou příznaky závislosti náboženské?"

Once Upon a Time in The West Tenkrát na západě C'era una volta il West

Fotografie Scan Google LIFE

Once Upon a Time in The West Trailer Sergio Leone Ennio Morricone 1968 Henry Fonda Claudia Cardinale Charles Bronson Jason Robards

Nejlepší western všech dob, ve kterém nekulhá ani jedna složka. Velice nápaditá režie, skvělí herci a soundtrack, který dávno přesáhl rámec "pouhé" filmové hudby a stal se hudebním pokladem a legendou. Leone měl velmi šťastnou ruku při výběru herců (ostatně jako vždy). Henry Fonda se své ojedinělé záporné role zhostil s bravurou (a ve Státech divácká obec nemohla vydýchat, že představitel modelových hodných hochů hraje takového hajzla), Charles Bronson zahrál možná nejlepší roli své kariéry, Claudia Cardinale je potěchou pro oko a Jason Robards coby Cheyenne je jednou z mých nejoblíbenějších filmových postav vůbec.
The ultimate western
Vybráno z názorů uživatelů(filmových diváků) ...
 Jeden z nejlepších westernů. Podmanivá hudba. Skvělí herci. Když jsem tenhle film viděl naposledy, byl jsem malý kluk, který zbožňoval kovbojky, a klasika Sergia Leoneho mi zákonitě přišla podivná, rozvláčná, nepříliš "dramatická"... Stačilo pár let a došlo mi, že Tenkrát na Západě je mnohem víc než westernem naprosto strhující ukázkou dramatu, kde žánrové doplňky z Divokého Západu slouží pouze jako kulisy. Leone soustředil ohnisko vypravěčské perspektivy do detailu a polodetailu skvostně zkomponované kamery Tonina Delli Colliho;

Přidat popisek

je skoro neuvěřitelné, že snad půlka filmu se koncentruje na tváře herců. Ta tíha, spočívající na expresi tváře, je neskutečná a stejně tak je neskutečné, s jakou grácií ji herci nesou. Až expresionistický důraz na oči zvládá Bronson i Fonda se sošnou strnulostí, která bere dech, naopak sexy kukuč Claudie Cardinale má v sobě nestárnoucí půvab – křehkost, zrádnost, svůdnost. Archetypální příběh mstitele podává Leone tak neuvěřitelně osobně, soustředěně a procítěně, že by člověk silnější film jen těžko hledal. Navíc geniální soundtrack Ennio Morriconeho zesiluje všechny emoce desetinásobně.

V čem Tenkrát na Západě trumfuje nad všemi ostatními westerny? Není to příběhem, efektností přestřelek... je to něčím, co by klasický filozof nazval filmovostí filmu. Tenkrát na Západě je jeden z nejfilmovějších filmů, co znám.