Můj pohled na svět o tom co se kolem nás děje. Nihil novi sub sole! Nic nové pod sluncem. Prozíravé, živit se tím. Chytře. Šikovně. Chytlavou sugestivní nabídkou...po provedení úkonu nedostanete nic.

Crocodille Dundee není hlupák vyzná se i v civilizaci

Můj pohled na internet, reklamu a hloupé lidi co hýbou penízkami.

Internet skutečně dělá z lidí hlupáky (obrazně řečeno)

Podnikaví lidé a podvodníci ví své. Hlupáci existují co svět světem stojí. A dá to toho dobře využít. Zejména na sociálních webech, jako je Facebook!

Světe div se.! A opět se div. Nihil novi sub sole! Nic nové pod sluncem. Prozíravé, živit se tím. Chytře. Šikovně. Chytlavou sugestivní nabídkou...po provedení úkonu nedostanete nic.

NIC. Ani to nepoznáte, když jste blbí a je vám to možná jedno. Nezapálí to. Neškrtne. Ani jako sirka. Malým plamínkem. Chtěl jsem pár screenshotů foto sem dát. Nedám. Škoda práce. Stejně to nedojde na správnou adresu. Hlupka toto přece nečte. Není to ta správná adresa a není tak šikovně adresné na cíle co hýbou penízkami tam dole.

Ale reklama ano!   Ta je adresní, cituji z webu:

„Předpokládáme, že vyhledávače placené z reklamy budou z definice příznivě nakloněny inzerentům a již méně zájmům spotřebitelů. Praxe, podle níž se první místo ve výsledcích internetového vyhledávání prodává, je obzvlášť záludná, protože uživatelé mají malou možnost vědět, jestli si dotyčný odkaz zaslouží na prvním místě být či nikoli.“ Tak praví dvanáct let starý text, jehož společnými autory byli zakladatelé společnosti Google Sergej Brin a Larry Page.

Od roku 1998 se poměry jaksepatří změnily. Přesněji řečeno, změnily se poměry v Googlu, ne ten fakt, na nějž oba bystří mladíci v předcházejícím odstavci upozorňovali. Google a jeho konkurenti dnes výsledky vyhledávání prodávají zcela běžně a umisťují reklamu všude, kde to jen trochu jde. Jestli jejich vyhledávač zvýhodňuje inzerenty i jinak, nemáme ponětí, protože nevíme, jak funguje onen proslulý firemní algoritmus; můžeme v tom šéfům Googlu buď věřit, nebo ne.
Poté, co Google převzal distributora webové reklamy DoubleClick, se de facto stal na netu největší inzertní firmou. Odtud také plyne drtivá většina jeho příjmů. „Jsme teď firma přes reklamu,“ radoval se letos v rozhovoru pro The Guardian výkonný ředitel Googlu Eric Schmidt. Jaké světlo to vrhá na jeho jiný výrok, totiž „chci, aby vám náš vyhledávač nejen našel, co hledáte, ale aby vám řekl, co budete chtít udělat potom“, si každý může domyslet sám.

Google si nás zmapuje pomocí Tricykle

Běžný versus reklamní obsah
Zhusta tak ovšem nečiní. Řeknete si, že se sice možná nevyznáme ve vrtoších googlovského algoritmu, ale kdo není slabomyslný, inzerát pozná. Skutečnost vypadá jinak. Pew Internet and American Life Project renomovaného výzkumného ústavu Pew Research Institute zjistil, že jen necelá pětina Američanů bezpečně rozezná běžný obsah internetu od obsahu reklamního.

Jen 38 procent lidí rozumí označení inzerce („sponsored links“ u Googlu, „sponsored sites“ u MSN, „sponsor results“ u Yahoo!). A pouze necelá polovina z uvedených 38 procent – tedy lidí, kteří mají jakés takés ponětí o tom, že se na webu inzeruje – je schopná rozeznat, které odkazy jsou placené a které ne.

Pětačtyřicet procent lidí, kteří vyhledávače používají, přitom tvrdí, že by je používat přestali, kdyby měli důvod si myslet, že jeho výsledky jsou komerčně ovlivněné. Dvaadevadesát procent lidí je ovšem se „svým“ vyhledávačem spokojeno. Tedy: sedněte za volant, zavažte si oči a jeďte stovkou. Budete pořád jednat racionálněji než běžný uživatel internetu.
Znamená to, že snad lidé zasednutím ke klávesnici a monitoru automaticky přicházejí o polovinu svého IQ? Je to nadsázka jenom zčásti. Americký spisovatel Nicholas Carr hledal na řečenou otázku odpověď společně s neurologickými kapacitami těžkého kalibru (jména Michaela Merzenicha nebo laureáta Nobelovy ceny Erika Kandela skloňují znalci s velkým respektem), až to vydalo na letos vydanou knihu Mělčiny: Co internet dělá s naší myslí.

Jsme jen stádo ovcí?

Výsledek? Zjednodušeně řečeno, lidé byli po tisíciletí zvyklí informace třídit, aby byly v případě potřeby dostupné. I proto zhruba podobně funguje ukládání informací v našem mozku. Vyžaduje to jistý stupeň analytické schopnosti. Naproti tomu internetový vyhledávač používá pouze obrovský seznam informací netříděných; projede je neuvěřitelně rychle algoritmem – a tumáš výsledek.

Jestliže tvůrci algoritmu museli analyticky myslet až až, uživatelé nic takového nepotřebují. Vtip je v tom, že podle toho také vypadá jejich (náš) mozek. Přizpůsobuje se požadavkům na rychlé zpracování množství informací z různých zdrojů.

To přizpůsobení však jde na úkor schopnosti soustředění, analýzy a hlubšího myšlení vůbec.

Kruh se tak uzavírá. Gigantická reklamní společnost ovládá tok informací, jež nám dává k dispozici, stejně jako například ruský prezident drží ruku na kohoutku se zemním plynem proudícím do poloviny civilizovaného světa.
 (Jak je Google doopravdy mocný? Pro ilustraci, jeho inzeráty jsou na 85 procentech veškerých existujících internetových stránek.) A zároveň s rostoucí mocí Googlu klesá naše schopnost vůbec rozpoznat, že se něco takového děje.

Google chlapci vy to děláte dobře! 

Ale i se přiživíte na tom co my napíšem. Plníme ten net svými myšlenkami, svou prací a potem. Zpracováváme informace, skládáme údaje i bavíme se na Facebooku.  Doporučujeme. To se mi líbí. I like it od facebooku je podobné myšlení a konání a reklamy jen kvetou okolo povídání přátel. Jsou cílené.
Povídáte si o autě. Reklama nabídne auto. Prodej. Opravy, bazary. Pneumatiky přezout na zimu. Máte přístup k penízkům, kreditky a málo času. Jsme tu pro vás. Klikněte odešlete, objednejte - provedeme za vás.
Jak snadné. A vychytralé...sociální sítě!

SKALWEBSITE: Psychopatologie osobnosti souvisí s deprivací

Dětský svět je důvěřivý naše bohatství

SKALWEBSITE: Psychopatologie osobnosti souvisí s deprivací

Připomínka autora webu:
Lidi neblbněte. Lepší se mít nebudete, jenom horší...až se obmění generace a nastanou příznivější podmínky pro růst mládí a elity snad. Dědci si zapalte fajfku, vy to nebudete. Psychopatologie osobnosti souvisí s deprivací.

 Je nehumánní a škodlivé pustit k moci hlupce s odchylkami, i když je jich všude kopec.


Více v odkazu ke komentáři z webu.

ČESKÝ PORTÁL: WC Story

ČESKÝ PORTÁL: WC Story

Zachovejte klid

Zoufalá žena na veřejném WC
Moje máma byla horlivou navštěvovatelkou veřejných záchodků. Od malička mě brala s sebou na záchod, učila mě očistit prkénko toaletním papírem a potom ho po obvodu pečlivě poklást kousky papíru. A nakonec mi kladla na srdce: „Nikdy, nikdy si nesedej na mísu veřejného záchoda.”
Pak mi ukázala záchodovou „pozici”, která spočívá v balancování nad mísou v polosedu, aniž by se tělo jakýmkoliv způsobem dotklo prkénka. To bylo před mnoha lety. Ale ještě dnes, i když už jsem dospělá, je pro mě bolestně obtížné tuto „pozici” vydržet, když je můj močák těsně před explozí.

Když „musíš jít” na veřejný záchod, narazíš na frontu žen, která působí dojmem, že zde lze koupit trenky Brada Pitta za poloviční cenu. Tak trpělivě čekáš a mile se usmíváš na ostatní, které mají taktéž diskrétně nohy křížem a konečně se ocitly ve skupině, kde lze mluvit o všech těch blbostech, o kterých normálně mluví jen ženy ve frontě na čůrání. Konečně jsi na řadě. Zkontroluješ pod dveřmi všechny kabinky, jestli uvidíš nohy. Všechny jsou obsazené.

Konečně se jedna otevře.....pokračování z odkazu.

WC Story . A nakonec mi kladla na srdce: „Nikdy, nikdy si nesedej na mísu veřejného záchoda.”

 „Nikdy, nikdy si nesedej na mísu veřejného záchoda.”

Není to nové, ale je to pořád aktuální a originální.

Akce - ženy na veřejných WC.
Úroveň v metru v Praze je zoufalá. Obtěžují tu ve smradlavém prostředí různá individua a nelze se divit, že chlapi chodí ke stromečkům v parku nebo do podjezdů domů...

Zoufalá žena na veřejném WC
Moje máma byla horlivou navštěvovatelkou veřejných záchodků. Od malička mě brala s sebou na záchod, učila mě očistit prkénko toaletním papírem a potom ho po obvodu pečlivě poklást kousky papíru. A nakonec mi kladla na srdce: „Nikdy, nikdy si nesedej na mísu veřejného záchoda.”
Pak mi ukázala záchodovou „pozici”, která spočívá v balancování nad mísou v polosedu, aniž by se tělo jakýmkoliv způsobem dotklo prkénka. To bylo před mnoha lety. Ale ještě dnes, i když už jsem dospělá, je pro mě bolestně obtížné tuto „pozici” vydržet, když je můj močák těsně před explozí.

Když „musíš jít” na veřejný záchod, narazíš na frontu žen, která působí dojmem, že zde lze koupit trenky Brada Pitta za poloviční cenu. Tak trpělivě čekáš a mile se usmíváš na ostatní, které mají taktéž diskrétně nohy křížem a konečně se ocitly ve skupině, kde lze mluvit o všech těch blbostech, o kterých normálně mluví jen ženy ve frontě na čůrání. Konečně jsi na řadě. Zkontroluješ pod dveřmi všechny kabinky, jestli uvidíš nohy. Všechny jsou obsazené. Konečně se jedna otevře a ty téměř vystrčíš z kabinky osobu, která ji až dosud okupovala. Vstoupíš a zjistíš, že zamykání dveří nefunguje. Nevadí..., podržím je rukou. Chceš si pověsit kabelku na háček, který by měl na dveřích být, ale... žádný tu není, tak si ji pověsíš kolem krku a sleduješ, jak se pod tebou houpe, a snažíš se nevnímat, jak ti ucho od kabelky „stíná” hlavu, jelikož máš kabelku plnou bordelu, který sis tam po dlouhou dobu „střádala” a z něhož většinu věcí vlastně nepoužíváš, ale je důležité je nosit, co kdyby náhodou...

Ale vraťme se ke dveřím... jelikož neměly funkční zámek, máš jedinou možnost - podržet je rukou, zatímco tou druhou si bleskově sudnaváš kalhotky a zaujímáš „pozici”...

Úleva... Áhhhhhh... Ještě větší úleva... A najednou ti zazvoní mobil - který je samozřejmě v kabelce. To je ta chvíle, kdy ti svaly začínají vypovídat službu... Strašně ráda by sis sedla, ale neměla jsi čas očistit prkénko ani ho pokrýt papírem, takže stále udržuješ „pozici”, nohy se ti klepou tak silně, že by dosáhly 8. stupně Richterovy škály, snažíš se nevšímat si toho tenkého praménku, který se lepí na míse a od kterého sis ušpinila silónky - což bude určitě vidět! Ale mobil už naštěstí přestal zvonit. Abys odpoutala mysl od tohoto neštěstí, začneš hledat ruličku toaletního papíru, aaaaale... haha! Role je prázdná...! Nohy se ti klepou pořád víc. Vzpomeneš si, že máš ještě kousek papírového kapesníku, kterým sis před chvílí vyčistila nos. Bude muset stačit. Zmačkáš ho tak, aby sál co nejvíc. Ale je opravdu malý a navíc je pořád ještě vlhký od toho, jak ses vysmrkala.

Vtom někdo vezme za kliku tvé kabinky, a jelikož zámek na dveřích stále nefunguje, dostaneš obrovskou ránu dveřmi do hlavy. Zostra a jako šílenec zařveš: „OBSAZENOOOOO!!!”

Zatímco pořád ještě přidržuješ dveře volnou rukou, zazvoní znova telefon. Jak se snažíš ho definitivně vypnout, onen kousek kapesníku ti vypadne z ruky přímo do loužičky na podlaze, o které si nejseš jistá, jestli je voda nebo hmmmm... che!

Nohy už nezvládají vypětí, podlomí se ti a ty letíš naznak, až dosedneš na záchodovou mísu. V mžiku jsi opět na nohách, se štítivým odporem, ale už je příliš pozdě, tvůj zadek už přišel do kontaktu s těmi všemi původci a formami života z prkénka, které jsi TY, i když jsi měla čas to udělat, předtím neobložila toaletním papírem, který tu v každém případě nebyl. Když pomineme tu ránu do hlavy, uříznutou hlavu od ucha kabelky, ušpiněné nohy a silónky a tu ještě stále vlhkou věc i vzpomínku na to, jak ti máma říká: „To je nechutné... nedokážeš si představit, jaké všechny nemoci bys tu mohla chytnout...”, tahle katastrofa tím ještě nekončí... Automatický senzor záchoda je teď tak zmatený, že nechá vodu spláchnout do odpadu všechno tak vehementně, že se musíš chytit držáku, na kterém visí toaletní papír (pokud tu je) ze strachu, že tě spláchne s sebou a ty vypluješ někde v Číně. Až teď konečně rezignuješ. Jsi zlitá vodou, která vystříkla ze záchodové mísy jako fontána. Jsi vyčerpaná. Snažíš se utřít celofánem ze žvýkaček Winterfresh a pak vyjdeš z kabinky k umývadlu. Nejsi schopna zjistit, jak funguje automatický senzor na kohoutku, tak si umyješ ruce slinami a utřeš je do papírového ručníku. Procházíš kolem fronty žen, které ještě stále čekají se zkříženýma nohama, a nejsi schopna se ani zdvořile usmát. Vtom tě jakási dobrá duše na konci řady upozorní, že za sebou táhneš na botě přilepený toaletní papír dlouhý jak Mississippi...! Sundáš ho z podrážky boty, tupě ho vložíš do ruky ženě, která ti to sdělila, jemně řekneš: „Vemte si ho..., možná ho budete potřebovat!” a vyjdeš ven.

Tam koukneš na svého manžela, který vešel na pánský záchod, použil ho a vyšel zas ven a který měl dostatek času si přečíst Vojnu a mír, zatímco na tebe čekal.
„Proč ti to tak dlouho trvalo?” zeptá se tě naštvaně.
„Bál jsem se o tebe... dokonce jsem ti volal, jestli se ti něco nestalo..., ale nezvedalas to!”
A tohle je přesně ta chvíle, kdy ho pošleš do „hajzlu!”.

Tento příběh je věnován VŠEM ŽENÁM NA CELÉM SVĚTĚ, které kdy musely použít veřejný záchod. A konečně vysvětluje vám, naši mužové, proč nám to tak dlouho trvá.